Běžné nemoci 

Proleženiny (dekubity) jsou různě rozsáhlé rány, vznikající především u dlouhodobě ležících pacientů, které jsou vyvolané lokálním tlakem na kůži. Vznikají většinou v místech s malou vrstvou tukové nebo svalové tkáně. Jsou vážným problémem, protože se špatně hojí a mohou být bránou vstupu infekce do těla.

Proleženiny jsou defekty kůže, podkoží nebo případně i hlubších struktur. V nejhorším případě může defekt zasahovat až na kost. Obecně se ve vývoji proleženin rozlišují čtyři stadia podle závažnosti.

Je důležité vědět, že proleženiny postupují z hloubky na povrch. I nepatrné známky na povrchu kůže tak mohou být příznakem rozsáhlého poškození pod povrchovou vrstvou.

1. V první fázi, kterou často nezaznamená pacient ani ošetřující personál, je kůže stále ještě neporušena. Je ale začervenalá a může svědit. Proces vzniku proleženin začíná v podkoží. Ačkoli na povrchu kůže zatím není patrný žádný defekt, změny vedoucí k pozdějším defektům jsou již nastartovány.

   Pokud si ošetřující osoba není zčervenáním kůže jistá (v 1. stadiu), je tu jednoduchý test: při zmáčknutí kůže na krátký okamžik nezbělá, ale zůstane červená.

   Při zjištění prvních příznaků je nutné ihned jednat – lehké začervenání se může rychle proměnit ve vážnější stupeň.

2. Druhá fáze vývoje proleženin je patrně nejbolestivější. V tomto okamžiku se začínají tvořit defekty na kůži, která je silně červená, mokvající a začíná se olupovat. 

   I ve 2. stadiu je test podobný – po stlačení kůže postižené místo sice zbělá, ale zůstane pak i nadále bílé, protože nedochází k obnově oběhu. Podkoží s cévami je poškozené a dochází již k odumírání tkání.

   K obnovení kůže může docházet, ale jde o dlouhodobý proces z důvodu poškození podkoží.

3. Ve třetí fázi již jsou destrukcí zasaženy podkožní tkáně, vytváří se hluboký vřed. 
   
   Ve 3. stadiu dochází k nekróze (odumírání) tkání mezi podložkou a kostí. Rána vypadá jako kráter, protože došlo k poškození všech vrstev kůže. Oblast proleženiny může krýt suchá černá krusta nebo rozbředlá nekrotická masa. Jsou zasaženy podkožní tkáně, vytváří se hluboký vřed. 
   

   Doporučuje se provést stěr pro bakteriologické vyšetření, protože rána je branou pro bakterii. Případný zánět se může rozšířit do krevního oběhu a způsobit i smrt. 

   Také zde se může dekubit spontánně zahojit, ale hojení trvá několik měsíců až let. Po zhojení vzniká atrofická jizva přiléhající na kost, která se může i po malé zátěži rozpadnout a dát tak vzniknout chronickému dekubitu.

4. V posledním, čtvrtém stadiu tento vřed zasahuje až na kost, svalová tkáň podlehla destrukci. Paradoxně třetí a čtvrté stadium již je většinou zcela bezbolestné, neboť nervová vlákna byla zničena spolu s odumřelou tkání. Do 4. stadia spadají nejtěžší případy proleženin, které sahají až na kost. Může docházet k infekčnímu zánětu kostí a kloubů. Bakteriologický stěr je proto nezbytný.

Tyto případy se nikdy samovolně nezhojí, proto je vždy nutné operační řešení. 

Pacient s dekubity znamená mnohem vyšší fyzickou a časovou zátěž. Úmrtnost pacientů s proleženinami je 5x vyšší než u osob stejně starých, které proleženinami netrpí.

Příčiny a rizikové faktory proleženin

Místa, která jsou vystavena neustálému tlaku (jsou stlačována mezi kostí z jedné strany a tvrdou podložkou ze strany druhé), trpí nedostatečným prokrvováním, tedy ischémií. Cévy v podkoží, které přinášejí kyslík a živiny do podkožních struktur i do samotné kůže, jsou permanentně stlačovány a dodávka kyslíku vázne. Nedostatečně prokrvené tkáně jsou pak náchylnější k dalším poškozením, včetně mechanického poškození otlakem.

Sklon k proleženinám mají především ta místa na těle, která jsou při poloze vleže vystavena zvýšenému tlaku. Týká se to také míst, na kterých je kost umístěna relativně blízko k povrchu těla, a může tedy snadno utlačit tkáň ležící mezi ní a podložkou.  

Příčiny vzniku dekubitů se vzájemně doplňují:

• tlak, který působí mezi kůží a podložkou, způsobuje stlačení tkání. Ty pak nejsou prokrvovány a okysličovány, dochází k odumírání tkáně – nekróze,
• k ní se pak přidávají infekce,
• k nejvyššímu tlaku dochází na kostních výčnělcích (jako kyčelní klouby, sakrální výběžky, křížová kost či kostrč, paty, zadní části hlavy, ramena, lícní kosti, okolo lopatek, na kotnících, na boční straně kolen, u palce na noze nebo na ploskách chodidel),
• pro vznik proleženin je důležitá doba jeho působení; vznikají velmi rychle, cca za 1–6 hodin,
• nejvíce jsou ohroženi dlouhodobě ležící pacienti, lidé v bezvědomí, pacienti s demencí, osoby nad 70 let a osoby s poškozením míchy,
• pro starší osoby jsou dekubity rizikovější kvůli změně vlastností kůže – klesá elasticita vláken, zhoršuje se vnímání bolesti, zvyšuje se propustnost kůže, nedochází k dobré přeměně kůže a snižuje se množství krevních cév,
• vyšší riziko mají pacienti s nedostatečnou výživou – mají sníženou přirozenou schopnost hojení ran,
• je nutné dbát na kalorickou hodnotu stravy, dostatek vitamínů a minerálů,
• i obezita je spojena se zvýšeným výskytem proleženin, protože obézní pacient působí na podložku větší tlakovou silou, a tudíž dochází k většímu útlaků tkání.

Rizikové faktory:

• deprese,
• snížení imunity,
• změny průtoku krve,
• těžké pooperační a poúrazové stavy (jako jsou zlomeniny dolních končetin),
• rovněž zanedbaná ošetřovatelská práce,
• inkontinence způsobuje narušení povrchové kůže – menší odolnost vůči mechanickým vlivům. Na pokožku mohou působit střižné síly a tření, které vznikají při klouzání po podložce, při přesunech pacienta na lůžku, při pádech, při nevhodně přiložených obvazech, nebo díky shrnutému ložnímu prádlu. Cévy se ohýbají, napínají, zužují, a poškozuje se povrchová vrstva kůže. To má za následek rozšiřování existujícího dekubitu,
• anémie (chudokrevnost), dehydratace, diabetes, jaterní choroby, selhání ledvin, nádory, cévní onemocnění, poruchy mozkové činnosti, intoxikace léky, úrazy mozku a míchy.

Nejlépe odolná je vrchní krycí vrstva kůže, méně svaly a nejméně odolná je tuková tkáň. Tlakové poškození postupuje vždy z hloubky na povrch a dekubit vypadá na povrchu vždy lépe, než jaké je skutečné postižení. Proto není vůbec jednoduché vznikající proleženinu rozpoznat.

Pacienty, kteří trpí tzv. chronickou ranou, jsou ti, kdo mají například bércový vřed či hlubokou proleženinu neboli dekubit. Je mezi nimi i hodně diabetiků, kteří mají nehojící se ránu kdekoliv na noze. Tyto rány nemusí léčit pouze lékař. Mezi zdravotníky, kteří se jim mohou věnovat, patří i speciálně školené sestry, jejichž hlavní náplní může být právě léčba ran. Jsou vzdělané v mnoha moderních obvazových materiálech, kterých je dnes nepřeberné množství, avšak je třeba znát, na jaký typ rány který z nich patří. Samozřejmostí je, že většina z nich upřednostňuje tzv. vlhké krytí ran. Díky němu se rána hojí rychleji a také bezbolestněji.

Komplikace proleženin

Téměř vždy přítomná infekce, ke které dochází z blízkého okolí – močí, stolicí, potem, krví nebo infekcí z blízkého dekubitu. Hrozí zde riziko proniknutí bakterií hlouběji do rány, kde mohou způsobit tzv. ranou infekci. Proto u těžších typů dekubitů (závažnější II., III. a IV. stupeň) se provádí bakteriologický stěr z hloubky a okrajů ran. V ráně se objevuje nejčastěji stafylokok, streptokok, pseudomonas a escherichia coli.

V extrémním případě může dojít k sepsi (otravě krve).

Příznaky proleženin (dekubitů):

• proleženiny v poloze na zádech nejčastěji vznikají v oblasti křížové kosti, na loktech, na patách, pod lopatkami, pod průběhem páteře atd.,
• doba vzniku dekubitu může být různá, první stadia mohou vznikat již během několika hodin (!). Dekubity mohou mít různou podobu a podle závažnosti klasicky rozdělujeme dekubity do 4 stupňů.

V 1. stadiu

nevzniká v místě působení tlaku rána v pravém slova smyslu a kůže je neporušená. V hloubce vzniká otok a zarudnutí kůže. Pokud v tomhle stádiu změníme polohu pacienta, nic se neděje a otok zmizí. Tlak však může způsobit trvalé změny v podkoží.

Ve 2. stadiu

• vznikají puchýře,
• kůže bývá oteklá,
• namodralá,
• začíná vznikat mělká rána,
• bývá narušen kožní kryt,
• pokožka bývá zatvrdlá.

Ve 3. stadiu

• vznikají hluboké rány,
• celá tkáň mezi podložkou a kostí je odumřelá nebo odumírá.

Ve 4. stadiu 

• vznikly nejhlubší defekty, které sahají až na kost,
• kost může být postižena infekčním zánětem, což celou situaci dále komplikuje.

Ve stádiu 2 až 4 je již narušen kožní kryt a je tak umožněn vstup bakterií do rány. Může vzniknout zánět v místě rány, ten se však může rozšířit do krevního oběhu a vzniká nebezpečná otrava krve spojená s vysokými teplotami a poruchami vědomí, končící nezřídka smrtí.

Upozorňujeme, že obsah těchto stránek má informativní charakter a není náhradou za návštěvu lékaře. 

Vždy je nutné, abyste si léky vybrali s ohledem na věk, hmotnost a celkový zdravotní stav nemocného:

• vycházet je třeba z jeho ostatních nemocí, které měl už dříve, a léků, které na ně užívá – vzít v úvahu možné jejich interakce,
• vždy dodržujte dávkování doporučené zdravotníky nebo výrobci – nepřekračujte je. Tablety užívejte s jídlem nebo po něm – podle doporučení.
• Nekombinujte různé léky ani s doplňky stravy, a pokud by k tomu mělo dojít, konzultujte s lékárníky,
• nekombinujte více léků s obsahem paracetamolu (jako např. Coldrex a Paralen), ani při jejich užívání nepijte alkohol – může dojít k poškození jater,
• pozorně si přečtěte příbalový leták léku, než ho začnete užívat,
• zvláštní pozornost podobně věnujte nemocným – poraďte se s lékařem/lékárníkem:

1. v těhotenství a období kojení,
2. u malých dětí a kojenců,
3. u dlouhodobě nemocných lidí s oslabeným organizmem.

Pokud problémy neustupují při samoléčbě, či dochází ke zhoršení stavu nebo komplikacím, navštivte lékaře!

• Vždy dodržujte režimová opatření – klid, pití, vitamíny apod.
• Vždy dbejte i na dobu nutné rekonvalescence po odeznění nemoci. 
• Doporučujeme dobu rekonvalescence minimálně stejně dlouhou, nejlépe dvojnásobnou, v porovnání s dobou akutního onemocnění. 
• K době rekonvalescence přistupujte stejně zodpovědně jako k vlastnímu akutnímu onemocnění. Každá nemoc vyžaduje svůj čas a trpělivost. Pokud to pochopíme, budeme v naší péči o nemocné úspěšní.

Tímto projektem zmiňované i další vhodné volně prodejné léky si můžete vybrat podle potřeby v subkapitole „Léky“, kam je postupně vkládáme s jejich přesným názvem, složením, velikostí balení, příbalovou informací ke správnému užívání a dalšími informacemi.

Srdečně cévní onemocnění, vysoký krevní tlak, cukrovka a rakovina patří u nás mezi nejčastější příčiny úmrtí.

Proto nadváha a obezita, přecházení „banálních“ nemocí a „nezájem“ o vlastní zdraví představují závažný zdravotní problém, který byste měli – ve spolupráci s lékaři – aktivně řešit.

Samotný výběr vhodného léku nebývá úplným řešením celého zdravotního problému. Možnosti farmakologické léčby jsou často omezené, nevyřeší onemocnění jako takové. Často nepomohou tolik jako zdravý a aktivní způsob života spojený s racionální léčbou.

Svůj zdravotní stav můžete sami výrazně ovlivnit svým aktivním přístupem – změnou chování a životního stylu: 

• aktivnější péčí o své zdraví a tělo – zdravotní stav i vzhled,
• racionální stravou – 5x denně malé dávky jídla, s čerstvou zeleninou a ovocem,
• vydatným pitným režimem,
• nekouřením a omezením konzumace alkoholu,
• snížením své hmotnosti k normálnímu BMI – upravte si svou váhu,
• omezte možnosti vzniku rizikových situací a snažte se omezit i působení  stresu,
• dodržováním předepsaných a osvědčených léčebných postupů dohodnutých s lékařem,
• pravidelnými tělesnými aktivitami – cvičení, procházky – za každého počasí,
• dodržováním zásad hygieny a pravidelné péče o tělo, přípravy a konzumace stravy,
• pečujte nejen o své tělo, ale i o svoji mysl – budujte si pozitivní náladu,
• udělejte si čas na své přátele a na své koníčky.

Při výběru konkrétních přípravků si vždy přečtěte i související subkapitoly, zejména „Popis nemoci“, „Léčba a samoléčba“, „Upozornění“ a „Prevence“, které jsou nedílnou součástí základní informace o možnostech samoléčby a sebepéče. Bez jejich znalosti se vystavujete riziku možného neúspěchu samoléčby a případně riskujete i poškození zdraví.

Léčba a samoléčba dekubitů

Léčba proleženin je svízelná, obsahuje tyto kroky:

• eliminaci tlaku,
• odstranění nekróz,
• boj proti infekci,
• odstranění bolesti,
• podporu granulace a podporu epitelizace.

Léčba již jednou vzniklých proleženin je svízelná, zvláště pak těch rozsáhlejších.

• Především je potřeba udržovat dobrou hygienu rány. To znamená pravidelně odstraňovat zaschlý povrch rány a zbytky odumřelých tkání, a ránu rovněž dezinfikovat.
• Péči je třeba věnovat také pokožce v okolí rány, kterou promašťujeme vhodným ochranným krémem.
• Na proleženiny se aplikují tzv. epitelizační prostředky, které podporují hojení a spontánní překrytí defektu kožním krytem. Protože se však na spontánní překrytí většinou nemůžeme spoléhat, aplikují se na rány speciální krycí materiály. Jejich hlavní výhoda tkví v tom, že se k ráně nepřilepí a neničí tak nově tvořenou tkáň.
• V případě proleženin, které dosahují až na kost a jsou neřešitelné tradičními léčebnými postupy, je nutné přistoupit k operačnímu řešení. Tehdy se do místa defektu transplantuje kůže z jiné části těla. Místu transplantace je samozřejmě třeba věnovat maximální pozornost, aby transplantát nebyl za nějaký čas postižen stejným procesem jako jeho předchůdce. Při správném polohování a prevenci by ale nutnost operačního řešení měla nastávat jen výjimečně.

V případě podezření na proleženiny se provádí test na zhodnocení stupně rizika podle Nortonové, Bradenové, nebo se provádí hodnocení celkového stavu dle IGAP. Stupeň soběstačnosti pacienta se dá ověřit díky testu ADL dle Barthela. Je nutné zhodnotit, zda pacient patří do některé rizikové skupiny s nebezpečím vzniku proleženin, aby nebyl případně zatěžován nadměrnou péčí. Tyto testy vyhodnotí, zda je pacient bez rizika, s nízkým, středním nebo vysokým rizikem.

Stanovení rizika se provádí v intervalu 2–24 hod. od přijetí pacienta do akutní péče a opakuje se každých 48 hodin. U dlouhodobé péče, jako je LDN, se hodnocení provádí ihned při příjmu pacienta a následně se opakuje jednou týdně během prvního měsíce hospitalizace, poté měsíčně nebo čtvrtletně.

Co je pro správnou léčbu dekubitů nutné:

• zajistit vlhké prostředí v ráně, které brání vstupu bakterií z okolí rány a udržuje ji při stálé teplotě. Vlhkost rány a obranu proti infekci zajišťují například hydrokoloidní krytí, hydrogelová krytí, alginátová krytí, prostředky s aktivním uhlím, polyakrylátové polštářky, krytí ze síťových materiálů nebo transparentní polyuretanová krytí,
• rána se čistí fyziologickým roztokem při každé výměně krytí. Pro pacienta je čištění bolestivé, proto je nutná šetrná péče a někdy i užití léků proti bolesti,
• každá rána potřebuje k hojení živiny, hlavně vitamíny a bílkoviny,
• rána potřebuje „nakrmit“ – nejsprávnější výživu pro konkrétního pacienta musí určit dietolog nebo tzv. nutriční terapeut. Doporučí pacientovi i jeho rodině správný jídelníček, popř. doplňky stravy v podobě nutričních nápojů k popíjení, které je možné koupit i v lékárně. Jejich spolupráce je důležitá i tehdy, pokud je člověk v nemocnici krmen sondou přímo do žaludku,
• polohování – pravidelně se mění polohy pacienta na posteli nebo na vozíku v určitých časových intervalech – dle vyhodnoceného rizika vzniku dekubitů se interval pohybuje mezi 10 minutami až 4 hodinami. Pro každého pacienta s rizikem je vypracován písemný denní plán, kde je přesně naplánované měnění poloh. Objeví-li se první příznaky dekubitů, je nutné neprodleně intervaly mezi změnami poloh zkrátit,
• pravidelně se kontroluje pokožka a úroveň pohodlí pacienta – při každé změně polohy se ptejte, jestli se pacient cítí dobře,
• nejvýhodnější polohou se jeví být polohy šikmé, protože dochází k rozložení tlaku,
• leží-li pacient na lůžku, mělo by se myslet na odlehčení pat asi 1 cm nad podložku. Kdyby se však nohy zvedly příliš, docházelo by ke špatnému prokrvování tkání,
• není vhodné používat příliš často podložky pod hlavu nad úroveň vyšší než 30°, protože poté dochází k působení střižných sil, tedy ke skluzu. Měly by se využívat například jenom při podávání potravy. Pacient by měl mít hlavu zvednutou polštářem nebo podhlavníkem v úhlu kolem 15°,
• je-li pacient schopen pohybu, měl by svojí polohu měnit pravidelně každých 10–15 minut,
• není-li pacient schopen samostatně se otáčet, musí ho polohovat zdravotnický personál nebo ošetřující osoba. Interval změny polohy se liší dle konkrétního stavu pacienta (od 10 minut až po 4 hodiny). Využívá se nejčastěji bočních a šikmých poloh, na břicho se polohuje pouze výjimečně, ale nikdy ne na přítomný dekubit,
• ke zmírnění tlaku se využívá molitanových nebo vzduchových matrací, ochran pat, různých podložek a polohovacích polštářů. Tyto podložky a polštáře je vhodné využívat k zamezení přímého kontaktu lůžka a kostních výběžků, jako jsou kolena, kotníky a klouby,
• u sedících pacientů je nutné využívat antidekubitní podložky. Nikdy by neměli sedět na stávajícím dekubitu. V případě dekubitů na hýždích by se mělo využít lůžka k rozložení váhy. Vozíčkář by měl sedět rovně a neměl by z vozíku sjíždět,
• základem je suché lůžko, proto je nezbytné při potížích s inkontinencí používat jednorázové kalhotky nebo pleny,
• neměla by být zanedbána ani péče o pokožku – udržovat ji v čistotě, suchu, využívat šetrné mycí prostředky a zabránit jejímu vysychání,
• důležitou součástí je správná výživa – udržuje pokožku pružnou a vláčnou, zajišťuje dostatek živin, vitamínů, minerálů a stopových prvků, zvyšuje imunitu proti infekci a zkracuje dobu léčení již existujících ran...
• správný jídelníček patří do rukou odborníka (například nutriční sestry), která vyhodnotí riziko podvýživy a nedostatku jednotlivých složek potravy,
• pro nemocné obecně platí pravidlo: 15–20 % bílkovin, 25–35 % tuků, 45–65 % sacharidů,
• strava by se měla skládat z dostatku bílkovin (maso, vejce, ryby, luštěniny), ovoce a zeleniny, mléka a obilovin. Využívá se také mnoha doplňků stravy pro doplnění vitamínů a minerálů, a v případě poruch přijímání potravy i kalorické hodnoty stravy,
• rehabilitace se snaží podporovat hybnost a soběstačnost jedince. Nejvhodnější je začít co nejdříve. Intenzita a způsob se volí dle konkrétních potřeb jedince,
• léčbu těchto ran by neměl zajišťovat jenom jeden odborník; optimální je, když je pacient odeslán na speciální pracoviště, kde se jeho ráně bude věnovat více odborníků (dermatolog nebo plastický chirurg). V případě léčby tzv. diabetické nohy je to ale i pediatr a diabetolog. Tito odborníci spolu úzce spolupracují a podílí se tak na tom, aby se většina ran a kožních defektů zahojila.

Prevence proleženin

je nejdůležitější. Neboť vhodnou prevencí lze proleženinám zabránit.

U proleženin můžeme s jistou dávkou zobecnění prohlásit, že již jejich samotná léčba signalizuje určité pochybení. Jejich vzniku se dá totiž většinou zabránit, i když to vyžaduje velikou dávku snahy a pozornosti všech zúčastněných. Tato snaha se však bohatě vyplatí, protože léčba rozsáhlých proleženin není určitě snadná ani příjemná záležitost. Jakmile se proleženina objeví, je to problém, protože léčba je 6x dražší a náročnější než prevence.

Nemocný upoutaný na lůžko je vznikem dekubitů – proleženin – vážně ohrožen. K proleženinám dochází zejména v místech, kde je na těle nejméně svalové hmoty, tam, kde pokožka bezprostředně naléhá na kost či kloub. Nejohroženějšími místy jsou v poloze na zádech zejména paty, lokty a záda v krajině bederní a křížové. V poloze na boku se jedná o rameno, kyčel, hřeben pánevní kosti, žebra, loket, kotník. V polosedě pozor na lopatky, obratle a křížovou oblast. Vsedě sedací kosti a paty zespodu. A pozor na možnost výskytu proleženin na hlavě!

Tlakem, tedy váhou těla, je v těchto místech omezeno prokrvení tkáně. Není-li tkáň prokrvená, není ani vyživována, a může dojít k různým změnám, dokonce až k jejímu odumření. Prvním příznakem tvorby proleženin je zčervenání kůže s následnou tvorbou puchýřů.

Pozor! Při polohování dbáme na to, aby velké klouby na sebe netlačily. V poloze na boku vložíme nemocnému mezi kolena polštářek. Mohly by se totiž vytvořit proleženiny na vnitřní straně obou kolen.

Proleženinám předcházíme:

• polohováním…

Nemocný v určitých intervalech mění polohu těla (na jednom boku, na zádech, na druhém boku, vsedě…). Většinou polohujeme ve dvouhodinových intervalech, dle aktuálního stavu a individuálních požadavků můžeme tuto dobu upravit na interval od 10 minut do čtyř hodin. Polohu těžko pohyblivého pacienta zajistíme pomocí polštářů či molitanových podložek.

• péčí o pokožku a úpravou lůžka…

Aby nevznikaly na kůži opruzeniny a proleženiny, dbáme na to, aby pokožka byla čistá a suchá. Zajistíme přístup vzduchu na ohrožená místa. Pokud je kůže suchá (šustivá), je náchylná k drobným záděrám a poraněním. Proto dbáme na dostatečné promazávání.

Lůžko musí být suché a čisté, prostěradlo či podložka bez skladů a nerovností, aby nedošlo k otlačení a poranění pokožky.

• jemnými masážemi…

Jemným masírováním podporujeme prokrvení tkáně. Používáme jemně mentolové mazání, popřípadě kosmetiku pro těžce nemocné. Taková mazání ale používáme pouze jako prevenci! Je- li již kůže porušena, nemažeme již mentolovým mazáním, ale konzultujeme další léčbu se sestrou, eventuelně s lékařem.

• dostatečnou výživou,
• zajištěním co nejlepší hygieny včetně pravidelné výměny lůžkovin,
• použitím speciálních antidekubitních lůžek u rizikových pacientů…

Doporučuje se měnit polohu pacienta vždy po dvou hodinách. Na změnu polohy je potřeba dohlédnout i v případě, že je pacient sám schopen aktivní změny polohy.

• antidekubitními pomůckami…

(Viz Kompenzační pomůcky.)

Zdroje:

weby nemoci.vitalion.cz/prolezeniny/, cslr.cz/download/MT2006-06-14lowres.pdf, MUC. Helena Smyčková, MeDitorial, Vademecum zdraví, podzim 2007,
web hojeni-ran.cz a emedicine.medscape.com/article/190115-overview,
Proleženiny a Prevence vzniku dekubitů (Milan Čok)