Běžné nemoci 

Strava a respektující výchova dětí

Psychologické a sociální aspekty výživových odlišností

Naše strava má velký vliv nejen na naše fyzické zdraví, ale odráží se také v ostatních oblastech našeho života, zvláště v oblasti společenské (většina společenských aktivit bývá spojena s jídlem).

Většina z nás chodí v práci s kolegy na oběd, ať už do společné jídelny, či do restaurace, děti jedí ve školce nebo školní jídelně, jedeme-li někam na výlet, rádi se naobědváme po cestě v útulné hospůdce, na dovolené uvítáme ubytování s plnou nebo polopenzí, nebo dokonce „all inclusive“, a snad každá návštěva či oslava je rovněž spojena s jídlem. Děti ve škole, na různých soutěžích a akcích (den dětí apod.) bývají zavaleny horami sladkostí, a o Vánocích a Velikonocích se raději nezmiňovat. A pak jsou tu různé letní tábory, školy v přírodě, zimní dětské lyžařské pobyty na horách… a všude se lidé nějak stravují, a často hromadně a všichni stejně. Sice je dnes již běžné, že si děti ve školní jídelně (i v některých pokrokových školkách) mohou vybrat z více jídel. Ani tak si však jeden někdy nevybere, např. v případě alergie na lepek, vejce či mléko, nebo trpíme-li cukrovkou.

Předpokládejme, že se z nejrůznějších důvodů my a/nebo naše děti chceme nebo musíme stravovat odlišně od ostatních a že se nám všechny technické a legislativní překážky podařilo odstranit.

V restauraci si tedy dáme třeba jen velký salát, což dnes již nepůsobí divně. Trochu jiné je to, nosíme-li si do společné jídelny vlastní jídlo, nebo, v horším případě, jíme raději sami v kanceláři. Jak takovou situaci nesou děti? Pokud se jedná o odlišnost lékařsky zdůvodněnou, spolužáci to většinou s přispěním učitele brzy přijmou a nebývají zde větší potíže. Co když ale někdo z přesvědčení nebo náboženských důvodů například nejí maso? Anebo když rodiče dětem nechtějí dávat sladkosti, jen proto, že vědí, co cukr (a nejen ten) dokáže v našem těle napáchat za škody. Krom toho se jedná o látku návykovou. Takový osvícený přístup bývá bohužel pochopen jen zřídka. Dospělý to pravděpodobně dokáže svému okolí vysvětlit, a z těch, co tomu rozumět nechtějí, si snad nebude dělat hlavu. Pro děti to však může být mnohem těžší, vzhledem k menším sociálním zkušenostem. Hodně pak záleží na povaze dítěte a především na přístupu nejbližších dospělých, jak takovou odlišnost dítě ponese.

Pokud je takovéto situaci dítě vystaveno, ale díky moudrému a citlivému přístupu rodičů (a možná i dalším okolnostem) toto úskalí zdárně zdolá, bude mu to kdykoli v životě velkou výhodou. Všude se totiž setkáváme s nejrůznějšími odlišnostmi a na druhé straně s touhou zapadnout mezi většinu.

Ať už to nazveme touhou po pocitu sounáležitosti (být s někým „stejná krevní skupina“), anebo stádním jednáním, pohnutky bývají zřejmě podobné. Někdy mohou být tato touha a její konkrétní projev zcela nevinné (jedeme-li s přáteli na vodu ve stejných čepičkách nebo tričkách, nebo když úžasná hudba na koncertě roztančí celý sál a nikomu se přitom nic nestane).

Ale v životě nastávají chvíle, kdy je vybočení z aktivit většiny a soudné uvažování nanejvýš namístě. Nedostatečně psychicky vyzrálý jedinec však takový krok nemusí zvládnout, nebo mu dokonce ani nepřijde v určité společnosti vhodný či společensky přijatelný.

Absolutní zákaz účastnit se podobných akcí nebo stýkat se s takovou společností není řešením. Příliš striktní zákazy často vedou k jejich obcházení, vymýšlení si… tedy k ještě větším výchovným problémům.

Ideálním řešením se zdá moudrá a respektující výchova snad již od narození. Je a není to snadné. Kdo byl sám vychováván spíš striktně, v úctě k autoritám a s nevelkým respektem ke svým vlastním potřebám, kdo byl často srovnáván s ostatními a trestán za špatné, ale i odměňován a chválen za žádoucí chování… se zřejmě bude z počátku potýkat s obtížemi při vlastní „převýchově“. Ale nevěsme hlavu, vše se dá zvládnout, pokud opravdu chceme. Pomoci může např. úžasná kniha „Respektovat a být respektován“ od kolektivu autorů: Jana Nováčková, Dobromila Nevolová a manželé Kopřivovi. Stejnojmenné kursy pořádají paní Nováčková a Nevolová obvykle v Praze, ale i jinde v republice, je-li zájem (více informací na www.zkola.cz). Opravdu vřele doporučuji všem, kdo mají co do činění s dětmi, ale také komukoli, kdo chce „jen“ zkvalitnit vztahy se svým okolím.

Pokud mám laicky shrnout hlavní zásady takovéto respektující výchovy, jejímž cílem je šťastné dítě, ze kterého vyroste spokojený a úspěšný dospělý, napadají mě zejména tyto:

1. Vždy mluvit s dítětem s veškerou úctou a respektem, jako bychom mluvili se svým nejlepším přítelem. Nebo se zkusme vcítit do role dítěte a uvědomit si, co bychom v dané situaci rádi slyšeli, aby to mělo žádaný efekt. (Zkusme se např. vyvarovat slůvka „ne“. I záporná informace se často dá říci jinak, takže nevyvolá tak velký odpor. Např. místo „Teď ne“ můžeme říci např.: „Po obědě určitě.“ Ve většině případů se také lze vyvarovat používání rozkazovacího způsobu. Místo „Ukliď si boty!“ lze říci třeba: „Jirko, boty dáváme do botníku.“ Nebo ještě něžněji: „Aničko, ještě, prosím tě, uklidit boty.“)
2. Mimoslovní sdělení tvoří podstatnou část informace. Zde se nejlépe pozná, zda s druhým mluvíme s respektem, s patra, nebo se cítíme poníženě, jestli jsme v klidu, anebo rozrušení či naštvaní, jestli máme z něčeho strach… I dobře formulované sdělení se může zcela minout účinkem, pokud mu přidáme nepřiměřený emocionální náboj.
3. Vyvarovat se srovnávání s kýmkoli. (Není přece důvodem, proč něco udělat, že by to tak udělal někdo jiný, třeba úcty sebehodnější. Podstatná je smysluplnost požadavku. Je dobré, když jsem dnes lepší, než jsem byl včera, ale není podstatné, zda jsem lepší než Anička. Zato je prima, když mě to, co dělám, baví.)
4. Zprostředkovat smysluplnost. Ujistěme se, že dítě chápe smysluplnost toho, co po něm žádáme (krom případů např. ohrožení zdraví či života, kdy je třeba rychle zasáhnout a na vysvětlování opravdu není čas – to však vzápětí dítě obvykle pochopí, nebo mu to vysvětlíme dodatečně). Při vysvětlování je dobré držet se zásady: „stručně a jasně“ – tedy žádné litanie. A také přiměřeně věku dítěte.
5. Pevné hranice jsou velmi potřebné. I zde je však nutné dítěti vhodně zprostředkovat jejich smysluplnost.
6. Co nejvíce dětem naslouchat (ne vyzvídat a vyptávat se, ale poslouchat, co nám opravdu chtějí říci, a snažit se pochopit). I to je cesta k rozpoznávání skutečných potřeb dětí, a je-li to možné, i k jejich naplňování. Dle mého názoru neexistuje „zlobivé dítě“, ale stává se, že dítěti něco podstatného schází (třeba láskyplná náruč). (Viz kniha „How to talk so kids will listen & listen so kids will talk“ od autorů Faber a Mazlish – „Jak mluvit, aby děti naslouchaly a naslouchat, aby děti mluvily“ – bohužel zatím zřejmě nebyla přeložena do češtiny.)
7. Humor je kořením života. Užívejme si společné chvilky.
8. Pochvala vs. ocenění a trest vs. přirozené důsledky. Nechválit a netrestat, ale ocenit všechno hezké a dobré, co dítě udělá, a v případě chyby či prohřešku je nechat pocítit přirozené důsledky jeho vlastního jednání. (Někdy se dá takovému důsledku trochu napomoci, jindy je třeba jej naopak zmírnit.) Trest a pocit studu vyvolává negativní a velmi destruktivní emoce. Mnohem lepší je vést dítě k nápravě, omluvě…
9. Sami buďme dobrým příkladem. Osobní příklad vychovává mnohem účinněji než jakékoli vysvětlování. Vždy je možné přiznat chybu, vždy se můžeme dítěti i omluvit. I to je velmi dobrým příkladem. Sami naopak buďme tolerantní a neurážejme se. Vždy buďme přísnější k sobě než k dětem. (Avšak vyvarujme se výčitek vůči sobě samým! Vězme, že jsme vždy udělali to nejlepší, co jsme v dané chvíli uměli.)
10. Nemusíme řešit ani všechno, ani hned. Některé věci si např. děti mezi sebou mohou vyřešit samy, jindy můžeme jasně říci, že něco vyřešíme až doma… S chladnou hlavou navíc můžeme vidět situaci jinak.
11. Jednáme-li o dětech, je dobré jednat s dětmi. Tedy jakmile je to možné s ohledem na jejich věk a duševní vyspělost. Je dobré zvát děti k vytváření společných pravidel… nechat je opravdu se zapojit. Je-li přijatelný náš návrh i návrh dětí, vezměme raději to, co navrhovaly děti. Podpoříme tak jejich sebedůvěru, pocit zodpovědnosti a sounáležitosti s rodinou, dáváme tím najevo, že si dětí i jejich názorů vážíme, čímž budujeme jejich sebeúctu.
12. Mějme se rádi a učme to i děti. Všichni chybujeme, i když jsme svým způsobem dokonalí. Avšak největší chybou je, cokoli si vyčítat. Když si něco vyčítáme, nemáme se moc rádi. A nemáme-li se sami rádi, jak nás potom mohou mít rádi druzí? Nahlížíme-li na sebe se skepsí, dáváme stejný signál svému okolí. A jak pak můžeme mít opravdu rádi ty, kteří se na nás dívají, na základě našeho vlastního chybného sebepojetí, rovněž skepticky? O čem jsme v hloubi duše přesvědčeni, takovou realitu si vytváříme. Dívejme se tedy na sebe, na děti a vůbec na všechno pozitivně. Zaměřujme naši pozornost na to dobré, a to dobré pak poroste. To, co se nám nehodí, však není dobré potírat ani popírat. Co potíráme, tomu věnujeme svou pozornost a energii, a ono to pak roste, místo aby rostly pozitivní věci (vlastnosti). Co naopak popíráme (snažíme se ignorovat), to odsouváme do podvědomí. Problém tím nezmizí, jen ho už nemáme pod kontrolou (ovlivňuje naše jednání na nevědomé úrovni). Čeho se chceme zbavit, na to se musíme podívat a přijmout to jako naši součást. Jako naši součást, která tu je, a my se i s ní můžeme mít rádi. Jakmile problém přijmeme, jakmile nám přestane vadit, často sám postupně mizí. I pokud se změní např. jen náš pohled na sebe sama, získáme pocit větší pohody a vyrovnanosti, což je základní předpoklad psychického i fyzického zdraví. Zkrátka, učme se žít přítomným okamžikem, ne tím, co už se stalo, a místo výčitek, ať sobě či jiným, hledejme možnosti nápravy. Dávejme si takové cíle, na které stačíme, a vězme, že jsme vždy a v každé situaci udělali přesně to nejlepší, co jsme mohli/uměli. (Inspiraci najdete např. v knihách Neala Donalda Walsche.)

Dalšími osvícenými autory jsou např. Naomi Aldort („Vychováváme děti a rosteme s nimi“) a Jean Liedloffová („Koncept kontinua – Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti“), ale i mnozí další.

Vraťme se však k tématu stravovacích (ale i jiných) odlišností a zejména k dětem ve školce a škole. Je-li lékařsky indikováno, že dítě musí dodržovat určitou dietu, většinou se o tom příliš nediskutuje. Lékař nebo rodič dítěti vysvětlí, proč je změna stravy nutná a že pak bude dítěti lépe, což je jasné a snadno pochopitelné. Paní učitelka to pak vysvětlí i dětem ve školce nebo škole a po určitém zvykacím období (zvyká si naše dítě i jeho vrstevníci) je obvykle všechno v pořádku.

Ovšem nemusí tomu tak být, zejména pokud v celé věci dítě samo vidí spíš diskriminaci a odloučení od ostatních než řešení problému. Nastává to většinou u dětí s nízkým sebehodnocením, tedy pokud dítě staví svou vlastní hodnotu na tom, co o něm řeknou nebo si myslí ostatní. K tomu může zvlášť u citlivých dětí vést výchova založená na srovnávání a nerespektující výchova vůbec.

Podobně na dítě působí projevy lítosti od okolí a zacházení jako s chudáčkem. Vždyť i invalidní osoba se cítí mnohem lépe, jestliže je s ní jednáno jako s osobou normální, tedy co nejvíce rovnou s ostatními. Projevy soucitu v takovém člověku pěstují sebelítost – což je velmi sebedestruktivní pocit. V případě, že my dospělí zaujmeme k věci nezdravý postoj, z odlišnosti se může stát trauma, a už ani nezáleží na tom, jestli důvodem odlišnosti byla lékařská diagnóza nebo rozhodnutí rodičů.

Pokud má dítě vnitřně přijmout svou odlišnost, tak potřebuje:

1. vědomí toho, že nejsme všichni stejní. Každý se nějak liší a tak je to dobře. Kdyby tomu tak nebylo, byla by to nuda,
2. rozumově pochopit, proč nemá jíst (dělat…) všechno, co jedí (dělají…) ostatní,
3. možnost vidět opravdovou radost v jiných věcech, než je jídlo (nebo cokoli, co nemohu). Přesto je báječné, když je i jeho jídlo chutné a vypadá lákavě,
4. chápat důležitost zdraví, vlastní odpovědnost za něj a výhody, které zdraví (i třeba relativní) přináší, a také nevýhody toho, jsme-li nemocní. A pokud možno to umět i jednoduše vysvětlit,
5. jednotné vystupování rodičů (v ideálním případě celé široké rodiny, učitelů…, ale to není podmínkou),
6. včas změnu prodiskutovat např. s paní učitelkou, vedoucími zájmových kroužků… tam, kde lze předejít vzniku nedorozumění. Určitě však dítě nelze uchránit od všeho a ani to není účelem. Zejména v kontaktu s vrstevníky je ideální, pokud se dítě o sebe umí postarat samo (viz bod 4.),
7. než jdeme k někomu na návštěvu (ať už se jedná o babičku nebo kamaráda), je vhodné ho citlivě informovat o tom, že jíme jinak než dříve, a nejlépe také proč, aby si nikdo nemohl brát osobně, že si něco nevezmeme. (Aby babička nebyla zaskočena tím, že pro nás přichystala náš oblíbený dort nebo svíčkovou a my to najednou nechceme. Nemluvě o pocitech našeho zoufalého potomka, který na to má najednou velikou chuť a my mu to nechceme dopřát.) Zejména s prarodiči je dobré promluvit předem. Jistě jsou ke svým vnoučatům velmi citově vázaní a určitě jim velice záleží na jejich zdraví a spokojenosti. Pokud prarodiče získají pocit, že bylo naše rozhodnutí neuvážené, stává se, že mají tendenci je nenápadně nebo i zcela otevřeně „napravovat“, což nepůsobí příliš výchovně. Raději tedy respektujme, že se jedná o věc pro ně nejspíš nezvyklou. Pro všeobecnou pohodu bude velmi prospěšné, pokud i oni budou respektovat naše rozhodnutí,
8. jdeme-li na návštěvu, vezměme s sebou nějakou „naší dobrotu“ pro nás i pro ostatní,
9. je dobře, pokud pořádáme občas nějakou oslavu my. Naši přátelé a přátelé našich dětí tak mají možnost zjistit, že tato zvláštní strava může být velmi chutná a lákavá, ukojíme tím část jejich zvědavosti a lépe se my a hlavně naše děti včleníme mezi ostatní,
10. měli bychom být sami přesvědčeni o tom, že úprava stravy je vhodným řešením, a být připraveni s dětmi citlivě řešit případné nepříjemné situace. Velmi důležitá je naše schopnost naslouchat.

Někdy se i při poněkud nejednotném postupování rodičů dá situace zvládnout, ale je mnohem snazší, když si dospělí napřed to podstatné ujasní spolu, a pak teprve jednotněji působí na děti. Možná ale nejsme absolutně přesvědčeni, že tak velkou změnu zvládneme. Může to být značný psychický nápor na dítě i na nás. A pokud budeme o půlnoci nebo brzy ráno dítěti nebo celé rodině chystat speciální stravu na celý den, se kterou budou navíc všichni nespokojeni…, může nás čekat i fyzické vyčerpání a nervové zhroucení. Je to krajní případ, ale stát se to může. A pokud naše dítě nebude připraveno na přijetí své odlišnosti, může to i pro něj znamenat velkou psychickou i fyzickou zátěž. Proto je dobré si předem dobře promyslet nebo raději sepsat všechna pro a proti a zvážit, jestli a jak velkou změnu my i rodina zvládneme. Je dobré plánovat i tempo postupné změny. Někdy se dají dohodnout určité výjimky (jen by měly mít přesná pravidla, aby nám nepřerostly přes hlavu a aby celá věc ještě plnila svůj účel). A pokud nevíme, můžeme se také zeptat dětí. Za předškolní děti musíme samozřejmě rozhodnout my a také u školáka má nakonec rodič poslední slovo. Ale pokud o důležitých věcech, týkajících se dětí, jednáme s dětmi, místo abychom je jen postavili před hotovou věc, často je lépe přijmou. A mohou i velmi překvapit svou zodpovědností, odhodláním… Jedná se přeci o jejich zdraví a jejich život.

A pamatujme na komplexnost. Zdravá strava je skvělá věc. Sama však dokonalé zdraví nevybuduje. Vždy je třeba myslet i na aktivní a pasivní odpočinek, pobyt na čerstvém vzduchu a na přístup k životu vůbec. Prastaré rčení, že „láska hory přenáší“, platí stále. A k lásce přidejme i zcela esenciální RADOST.

Další užitečný zdroj informací: www.ZdraviVNas.cz
a dále konkrétně:

• strava: http://www.zdravivnas.cz/vyziva/,
• zdravé cvičení + přihlášky: http://www.zdravivnas.cz/yoga/