Běžné nemoci 

Zásady oživování dětí a dospělých

Jde o jednoduchá a účelná opatření, která mohou pomoci při náhlém postižení zdraví či ohrožení života. Cílem první pomoci je pomoc ohroženému, abychom předešli komplikacím a zmírnili následky poranění nebo postižení. První pomoc musí být kvalitní a hlavně včasná. Hlavními zásadami jsou:

1. rychlost,
2. účelnost,
3. rozhodnost.

V praxi to znamená:

a) poraněného uklidnit (zmírnit bolest, strach či úzkost),

b) posoudit celkovou situaci a vytvořit podmínky pro poskytnutí první pomoci:

1. zajistit bezpečnost postiženému a sobě – předejít dalšímu postižení,
2. přerušit působení vyvolávající příčiny poranění,
3. vyprostit postiženého,

c) vyšetřit postiženého, tj. zjistit rozsah poranění nebo postižení:

1. postiženému se věnujte okamžitě – bez velkých průtahů,
2. neztrácejte čas zbytečným vyptáváním, kdy a jak k této příhodě došlo,
3. postupujte rychle, systematicky a šetrně,
4. zaměřte se nejprve na základní životní funkce,
5. posuďte stav dýchání, oběhu a vědomí – je-li to potřeba, zahajte neodkladnou resuscitaci,
6. zjistěte stav dalšího postižení,
7. pak se dotazujte svědků na nejnutnější informace,
8. dle rozsahu a druhu postižení se zaměříme hlavně na podporu základních životních funkcí,
9. první pomoc musí být poskytnuta neprodleně,
10. po poskytnutí první pomoci je vždy nutná stálá kontrola postiženého do doby, kdy jej převezme zdravotnická pomoc,
11. zdravotnická pomoc musí být zajištěna vždy a co nejdříve,

d) zaznamenat potřebné informace:

1. akutní příhodu a čas vzniku, event. jak k ní došlo,
2. jak jste postupovali při vyšetření a ošetření postiženého,
3. údaje o dřívějších onemocněních, pokud jste je zjistili, případně jména svědků a osob, které se podílely na vyproštění a ošetření,
4. předejte nemocného zdravotnické pomoci, nebo zahajte improvizovaný převoz, pokud to dovolí stav postiženého.

Oživování – obecné zásady

Při zástavě dýchání a oběhu, nebo i jen zástavě dýchání, se přeruší dodávka kyslíku do tkání. Časový úsek, ve kterém je ještě možno zachránit postiženému život, závisí na rychlosti spotřebování kyslíkové rezervy, která bývá minimální, a na rychlosti postižení základních životních funkcí nedostatkem kyslíku.

Mezi základní životní funkce řadíme nejen dýchání a krevní oběh, ale také mozkovou činnost – tzn. vědomí.

Právě mozková buňka je na nedostatek kyslíku nejcitlivější. Odumírá do 3–5 minut po selhání životních funkcí. Dýchání a srdeční činnost lze úspěšně obnovit po 20 i více minutách, ale nemocný přežívá s trvalým poškozením mozkových funkcí – může se trvale nalézat ve stavu „sociální smrti“.

Jsou však situace, ve kterých organismus není tolik citlivý na nedostatek kyslíku a k poškození buněk dochází až za dobu značně delší. Mezi tyto situace patří zejména:

1. podchlazení nebo tonutí ve studené vodě,
2. úraz elektrickým proudem, zejména zasažení bleskem,
3. některé otravy, zejména otravy sedativy (léky na zklidnění) nebo hypnotiky (léky k navození spánku).

Ve všech případech je nutné k oživování (resuscitaci) přistoupit bez otálení a zkrátit bezvědomí na nejmenší možný časový úsek.

Základní podporou životních funkcí rozumíme pokus o oživení postiženého bez použití pomůcek užívaných profesionálními záchranáři. Jedná se většinou o laické oživování, kdy máme k dispozici jen pomůcky, které jsou např. v auto-lékárničce, jako např. resuscitační roušku nebo masku a gumové rukavice.

Oživování – postup při záchraně dospělých

Schéma resuscitace dospělých

1. Přistupuj bezpečně,
2. zhodnoť odpověď,
3. přivolej pomoc,
4. uvolni dýchací cesty,
5. zkontroluj dýchání,
6. volej 155 (112),
7. 30 kompresí hrudníku,
8. 2 umělé vdechy.

Jednotlivé kroky schématu oživování:

1. Přistupujte bezpečně – zachránce svým konáním nesmí ohrozit sebe nebo jiné osoby.

2. Zhodnoťte odpověď – zjišťujeme, zda je poškozený při vědomí, oslovíme ho a zatřeseme jeho rameny. Jestliže neodpovídá a neprobírá se, tzn. je v bezvědomí, a přistoupíme k dalšímu kroku.

3. Přivolejte pomoc – požádáme o pomoc případné kolemstojící. Kolemstojící oslovujeme adresně („Vy pane v tom červeném svetru…“). Neboť požádáme-li o pomoc způsobem: „Pojďte mi, prosím, někdo pomoci!“, většinou se žádné pomoci nedočkáme, naopak kolemstojící odejdou.

4. Uvolněte dýchací cesty – zakloňte postiženému hlavu a předsuňte čelist (předsunout dolní zuby před horní). Tím u většiny zachraňovaných uvolníme tzv. „zapadlý jazyk“ a zprůchodníme dýchací cesty.

5. Zkontrolujte dýchání – přesvědčte se pohledem (zvedá-li se hrudník zachraňovaného), poslechem (přiložením ucha k ústům zachraňovaného, slyšíme-li dýchání) nebo pocitem (po přiložení ucha k ústům zachraňovaného cítíme proud vydechovaného vzduchu).
   Zjištění, zda dýchá, by nemělo trvat déle než 10 vteřin. Pokud si po této době nejsme jisti, zda nemocný dýchá normálně, jednáme, jako by nedýchal vůbec.
   Nedýchá-li, nebo dýchá-li nenormálně, pokračujeme dalším bodem. Pokud postižený dýchá, uvedeme jej do stabilizované (zotavovací) polohy a sledujeme jej do příjezdu odborné pomoci. Pokud mezitím dýchat přestane, pokračujeme zase dalším bodem.

6. Volejte 155 nebo 112 – rozdíl mezi těmito čísly je ten, že 112 je číslo integrovaného záchranného systému, jehož složky jsou zdravotnická pomoc, policie a hasiči. Číslo 155 je číslo přímo na rychlou záchrannou pomoc, kde se rychleji (bez přepojování) dočkáte pomoci či rady.

7. 30 kompresí hrudníku – zahájení oživování. Komprese provádíme hranou dlaně mezi dlaní a zápěstím druhé ruky, jako pístem.
   
   
8. 2 umělé dechy: Postižený leží na pevné a rovné podložce (nejlépe na zemi tak, abychom k němu mohli ze všech stran), hranu dlaně přikládáme na hrudní kost ve výši její dolní části (u mužů pod spojnici bradavek) a stlačujeme hrudník do hloubky 4–5 cm frekvencí 100x za minutu (rytmus vánoční písně „Rolničky“).

2 umělé dechy následují po 30 kompresích hrudníku. 

Před prodechnutím znovu zprůchodníme dýchací cesty záklonem hlavy a předsunutím čelisti, jak bylo popsáno v bodě 4. Zde navíc musíme stisknout nos při umělém dýchání z úst do úst, nebo ucpat dlaní ústa při dýchání z úst do nosu. 

Pak 2x vdechneme zachraňovanému do úst nebo do nosu objemem okolo 500 ml, což je normální dechový objem dospělého. Při vdechu by měl být znatelný pohyb hrudníku. Velké objemy jsou však chybou.

Komprese hrudníku se střídají s umělými dechy v poměru 30:2 do té doby, než:

1. přijede odborná pomoc, nebo
2. dojde k vyčerpání zachránců, nebo
3. obnovíme životní funkce – účinný oběh.

Oživování – postup při záchraně dětí

Postup resuscitace u dětí se liší od oživování dospělých jen minimálně:

1. zahajujeme pěti záchrannými vdechy,
2. záchranku voláme až po minutě resuscitace,
3. poměr stlačení hrudníku a vdechů je stejný, tedy 30:2.

Schéma resuscitace dětí:

1. Přistupuj bezpečně,
2. zhodnoť odpověď,
3. uvolni dýchací cesty,
4. zkontroluj dýchání,
5. 5 vdechů,
6. 30 kompresí / 2 vdechy,
7. volej 155 (112).

Od bodu 1 do bodu 5 je postup stejný jako u dospělých. Takže začínáme bezpečným přístupem:

Jednotlivé kroky oživování:

1. Přistupujte bezpečně – zachránce svým konáním nesmí ohrozit sebe nebo jiné osoby.

2. Zhodnoťte odpověď – zjišťujeme, zda je raněné dítě při vědomí, oslovíme je a zatřeseme jeho rameny. Jestliže neodpovídá a neprobírá se, je v bezvědomí, přistoupíme k dalšímu kroku.

3. Uvolněte dýchací cesty – zakloňte postiženému hlavu a předsuňte čelist (předsunout dolní zuby před horní). Tím u většiny zachraňovaných uvolníme tzv. „zapadlý jazyk“ a zprůchodníme dýchací cesty.

4. Zkontrolujte dýchání – přesvědčte se pohledem (zvedá-li se hrudník zachraňovaného), poslechem (přiložením ucha k ústům zachraňovaného slyšíme dýchání) nebo pocitem (po přiložení ucha k ústům zachraňovaného cítíme proud vydechovaného vzduchu). Zjištění, zda dýchá, by nemělo trvat déle než 10 vteřin. Pokud si po této době nejsme jisti, zda nemocný dýchá normálně, jednáme, jako by nedýchal vůbec. Nedýchá-li, nebo dýchá-li nenormálně, pokračujeme dalším bodem. Pokud postižený dýchá, uvedeme jej do stabilizované (zotavovací) polohy a sledujeme jej do příjezdu odborné pomoci. Pokud mezitím dýchat přestane, pokračujeme zase dalším bodem.

5. [Zde se postup začíná lišit…] Nejdříve provedeme 5 záchranných vdechů – na rozdíl od dospělých resuscitaci dětí zahajujeme pěti umělými vdechy po zprůchodnění dýchacích cest. Objem přizpůsobíme velikosti dítěte tak, aby byl pouze znatelný pohyb hrudníku při vdechu. Velké objemy jsou zde chybou.

6. 30 kompresí hrudníku a 2 vdechy – následuje 30 kompresí hrudníku a následně opět 2 vdechy jako u dospělých. Celý cyklus stále opakujeme v poměru 30:2, jako u dospělých.

7. Volat 155 nebo 112 – po 1 minutě resuscitace voláme 155 nebo 112 a pokračujeme v resuscitaci (jako u dospělých). Komprese hrudníku provádíme do hloubky asi 1/3 průměru hrudníku dítěte. Frekvence je stejná jako u dospělých – 100 stlačení za minutu…
   
   
8. Komprese hrudníku se střídají s umělými dechy v poměru 30:2 do té doby, než:

• přijede odborná pomoc, nebo
• dojde k vyčerpání zachránců, nebo
• obnovíme životní funkce – účinný oběh.

Na závěr několik připomenutí:

1. Během oživování se občas přesvědčíme, zda postižený již nedýchá sám.
2. Je také nutné se občas přesvědčit, zda již není hmatný puls.
3. Oživování nepřerušujeme na dobu delší než 5 vteřin.
4. Důležitou známkou, zda je oživování prováděno správně a dostatečně, je šířka zornic. Pokud v průběhu oživování dochází k rozšiřování zornic, je třeba se přesvědčit o správnosti provádění oživovacích pokusů. Široké zornice na začátku oživování mohou být nepříznivým znamením, ale mohou být přítomny i u některých otrav.

Zdroj: web Mojeordinace.cz, MUDr. Stanislav Machart