Běžné nemoci 

Lidové léčitelství se postupně vytvářelo z náhodných a empirických zkušeností celých generací a současné výzkumy léčivých rostlin potvrzují, že naši předkové správně rozpoznávali léčivé účinky velkého množství rostlin.

Rozvoj a aplikaci léčivých rostlin až do 16. století silně ovlivňovaly poznatky starých, převážně východních kultur Orientu (Čína, Indie, Mezopotámie a Egypt). Řekové, kteří měli nejbližší styky s těmito národy, výrazně přispěli k vývoji léčitelství. Přestože léčení převážně prováděli kněží, už v Řecku se lékařství osamostatnilo a vedle lékařů vznikli specializovaní odborníci, tzv. rhizotomoi, kteří lékařům dodávali drogy. Na přelomu prvního tisíciletí, obohatili evropské lékařství zejména Arabové. Nejznámější a nejpoužívanější byla kniha Al-Kánún fi ttibb (Kánon medicíny/Canon Medicinae) od perského učence, filozofa, politika, básníka, přírodovědce a lékaře Avicenny. 

Avicenna je považován za „otce moderní medicíny“ a za jednu z nejvýznamnějších postav arabské středověké filosofie.

Ve středověku se poznatky o léčivých rostlinách shromažďovaly do herbářů. První český herbář vydal Jan Černý (v roce 1514), ale ve větší známost se dostal až "Herbář neboli bylinář" Pietra Andrea Mattioliho (osobního lékaře císaře Rudolfa II.), vydaný v Praze roku 1562 Jiřím Melantrichem z Aventina.

Zdroj: http://lecive-bylinky.celyden.cz/